Tento víkend se mi naskytla neobyčejná příležitost k uvědomění si něčeho, nad čím jsem se musel zamyslet. Už nějakou dobu se pohybuju v kruzích, kde se to hemží architekty, tvůrci modelů a zmenšenin, v kruzích, kde se tvoří krásná díla a neznají tam pojem „předat model včas“. Beru jako poctu, že jsem se mohl účastnit na modelu nového železničního nádraží Brna, který v současné době stojí v Olympii, bez ohledu na to, jestli lidé souhlasí s přesunem, či nikoliv. Byla to pro mě práce, která mě fascinovala. Něco vytvářet, za pomocí nože a brusného papíru tvořit dílek po dílku, až se složí dohromady nějaké ucelené dílko, které když se složí s ostatními kousky, vznikne něco, z čeho může mít člověk radost.
Tento víkend jsem své poznání ještě rozšířil. Získal jsem práci – úkolovku – která byla pro mě výzvou. Měl jsem za úkol vybrousit ze dřeva zvaného wenge, asi 50 malých domečků – součásti modelu rekreační chatové oblasti někde na Šumavě. Toto dřevo má velice tmavé a husté, skoro až černé, letokruhy, střídající se se světlehnědými mezikružími. Když se toto dřevo správně nařeže, vypadá povrch jako miniatura klasické dřevěné roubenky. No a takto jsem si opracovával jednotlivé dílky a skládal z nich podle výkresů malinké domečky. Krásná to byla práce. Výroba ze dřeva je nesmírně uklidňující. Je to přírodní materiál, který někde mnoho desítek let rostl a zrál, a pak se vám dostane do rukou a můžete z něho vytvořit něco krásného. Je poddajný, příjemný a hřejivý na dotek a uklidňující na pohled, svou strukturou zároveň nutí uvažovat, kam říznout a jaký nástroj použít, a cvičí tak naši bystrost. Musíme se však nejdřív se dřevem skamarádit, pak nám za to nabídne nevídané možnosti.
Zadání mé práce bylo jednoduché. S maximální přesností vyrábět domečky. Co to ale je maximální přesnost? Dostal jsem do ruky digitální posuvné měřítko (šupleru) se dvěmi desetinnými místy řádu milimetrů. Můj šéf Šimon byl v tomhle náročný – odchylka 0,1 mm je téměř nepřípustná. O pravých úhlech ani nemluvě. První den – pátek – z mojí práce zrovna nadšením neskákal. Řídil jsem se svou teorií, že jakou nepřesnost okem neuvidím já, na takovou náhodný pozorovatel nemá šanci přijít. Nedělal jsem si moc starostí ani s odchylkama 0,2 mm, dokonce jsem o tom částečně nakonec přesvědčil i Šimona. Částečně zde znamená, že můj výrobek neoznačil za zmetek a nechal mě pracovat dál. Druhý den jsem měl již hotové největší domky (půdorysně asi 26 x 32 mm) a přešel jsem k menším a menším (12 x 11 mm), kde už nerovné plochy byly hodně znatelné. Čili nároky na přesnost se zvýšily. Zjišťoval jsem však, že jak se dostávám práci pod kůži, už není takový problém docílit i „Šimonovské“ přesnosti. Koncem soboty jsem měl již nachystané na slepení ryze pravoúhlé kostičky a trojúhelníčky, na které jsem byl sám hrdý. Lepil jsem je v neděli. Den poznání. Za pomocí jednoduchého přípravku, kterým vlastně byly zase jenom dva vyrobené kousíčky dřeva, jsem už bez pomocí šuplery dokázal usadit a přilepit stříšku na na vlastní tělo domečku s odchylkou do 0,02 mm. Pouhým hmatem a pohledem! Lidi zlatí. Lidské ruce jsou schopny pracovat s přesností na setiny milimetru. Fascinovalo mě to. A tu jsem si uvědomil, co všechno se dá takovýma rukama udělat. Schopnost ovládání všech deseti prstů, na každém z nich miliony nekonečně jemných hmatových buňěk, společně se zrakem... kolik informací musí našim tělem proběhnout, než uchopíme tužku, než vybrnkáme akord na kytaře, napíšeme dopis, či než umícháme těsto na skvělý koláč.. To vše jsou tak jemné pohyby, a taková je to pro nás samozřejmost. Na druhou stranu, lidské ruce dokážou lámat kámen, kácet stromy, hloubit jámy v zemi.. A jsou to ty samé ruce. Jací to pomocníci! Jakým nástrojem byste se dostali do míst, kde se dostane jen ruka a například tam utáhli šroubek? Znáte lepší nástroj pro zapínání knoflíků než ruce? Nebo třeba zkoušeli jste někdy zasádrovat díru po hmoždince ve zdi? Když jakékoliv nástroje na přesnost selhávají, máme na zápěstích poklady, bez kterých ani nevíme, jak bysme přežili. Uvažte jen, co bysme bez nich mohli dělat sami? Co se děje jenom na obyčejném WC, a to si nedělám srandu, schválně se zamyslete. Existují otázky, zda bysme byli radši hluší či slepí. Můžu říct, že ani jeden z těchto dvou smyslů nedávám výše, než hmat. Kolik informací může protéct jen rukou, která pohladí něčí tvář, v polibku, nebo když jdete tmou s rukou na stěně.
Toliko. Je krásné, že člověk dokáže nacházet na sobě a na lidech obecně věci, které ho fascinují. Stačí jen hledat. A nebo jen mít oči otevřené. Někdy přijde nějaká maličkost sama od sebe, ve chvíli, kdy to nikdo nečeká, a pak se z ní třeba vyklube i něco víc. A nebo taky ne. Je fajn, že život je tak pestrý a tak složitý. Co bychom bez něho dělali?
Krásný den přeje Tom
