Pod každým citátem naleznete odkaz na knížku, ze které pochází. Seznam knížek je v části "literatura".
PONOŘEN DO TICHA
Asi na půl hodiny se posaď ve svém pokoji. K ruce si neber žádnou knihu, ani písmo, na nic určitého nemysli, nemedituj a ani se nemodli žádnou modlitbu. Tvůj úkol spočívá jednoduše v tom, že budeš sedět před Bohem a sledovat, co se v tobě odehrává. Toto cvičení mniši nazývají "nepsis"- bdění. Mnicha přitom přirovnávají k rybáři, který ve svém člunu čeká, až se kolem něho zklidní vodní hladina. Potom pozoruje, jak k němu z hlubin vyplouvají ryby, které může chytit. I ve svém pokoji můžeš čekat, než se voda kolem tebe zklidní a stane se průzračnou. Sám pak uvidíš, co všechno v tobě vyplouvá na povrch. Uchop to do ruky a nabídni to Bohu.
[4]
Adoratio - klanět se - znamená ztratit se v bezedném, ponořit se do nevyčerpatelného, nalézt pokoj v neporušitelném, být zahlcen nesmírným a dát to nejhlubší ze sebe tomu, jehož hloubka je nekonečná.
(Teilhard de Chardin)
[2]
Jak je člověk čím dál tím více oslovován evangelijní zvěstí, zjistí, že i ta nejpřehnanější slova jsou nedostatečná k vyjádření hlubokého citu, který prýští z jeho nitra. Slova díků, chvály, klanění a lásky ustoupí nakonec mlčení, které řekne mnohem více než nejmocnější lidské způsoby vyjadřování. Jediné, co si člověk přeje, je zůstat v tichu a klidu, v prostém milujícím patření na Boha, které se tradičně nazývá kontemplací.
Musíme vytrvat v modlitbě dostatečně dlouho, abychom sami zakusili něco z oné lásky, kterou jsme povoláni rozdávat ostatním, musíme vytrvat v posvátné mystické kontemplaci, nebo budeme mít příliš málo co dát.
[2]
"Stát v přítomnosti Boha" je zjevení vycházející ze schopnosti stát v daném okamžiku a na dané půdě skutečnosti. Tato zkušenost Boha může být uvedena už tělesným pociťováním země pod vlastníma nohama. „Stát nohama na zemi“ znamená postoj důvěry a naděje vůči životu. Důvodem této důvěry je tušení absolutně spolehlivého základu.
[3]
On přichází, kdy On chce, ne kdy chceme my. Naším úkolem je být stále připraveni ho přijmout.
[2]
Jan od Kříže říká, že se nesmíme zastavovat u žádných jednotlivých poznatků, i kdyby to byly vize pocházející od Boha. Důvod je v tom, že všechny uvedené formy se při jejich vnímání zjevují vždy nějakým omezeným způsobem. Naproti tomu božská moudrost, s níž se má rozum zasnoubit, nezná žádný způsob a je povznesena nad každé omezení jednotlivého poznatku, neboť je naprosto čirá a jednoduchá.
[3]
C.Albrecht popisuje situaci takto: „Existuje nesmírná a fascinující diskrepance mezi totální bezpředmětností hledění a nezpochybnitelným věděním, že do této nepřístupné a pohlcující temnoty, do níž nazírající hledí, vstoupila veškerá plnost hledaného a je v ní reálně přítomná. Touto sotva obsáhnutelnou protikladností dvou zážitkových pólů je vysloveno vlastní jádro bezobrazného mystického nazírání.“
Z toho, co tu bylo řečeno, jasně vyplývá, že v tomto hluboce křesťanském meditačním postoji je přítomen Bůh, přestože nebo protože na něho vlastí vůlí nemyslíme, a to v mnohem vznešenějším smyslu, než kdybychom ho postihovali svými myšlenkami.
[3]
Když přijmeme pomíjivost skutečnosti, uvědomíme si, že vše se může změnit. Míváme sklony považovat věci za neměnné, nepomíjivé. Bolí nás hlava a máme pocit, že bude bolet nejméně týden. Máme problém a říkáme si, že ho nikdy nevyřešíme. A propadáme úzkosti. Jak to máme vydržet? Den za dnem, neustále. Málokdy něco trvá skutečně dlouho, ať už jsou to naše city, myšlenky nebo i svět kolem nás - vše se neustále mění. Jestliže tuto proměnlivost přijmeme, otevřeme si dveře k novým možnostem - k výběru pro nás i pro druhé. Jak často jen říkáme: "Jsi pořád stejný!" nebo "Tohle dělám pořád!" To by přece znamenalo, že něco hrozného děláme dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu. Těžko bychom něco podobného mohli snášet. Proto jakmile student zenu uslyší slůvko "pořád", položí si jednu moudrou otázku: "Je to pravda a je to vůbec možné?"
Rjókan napsal:
Čas běží
Není cesty
Jak jej zadržet...
Tak proč ulpíváme myšlenkou na něčem
Co dávno odešlo?
Když si uvědomíme pomíjivost, získáme novou moudrost. Uvědomíme si totiž, že milenci, přátelé, rodina, vlastnictví, práce, domy, zkrátka cokoli je dáno jen na krátký čas a může nám poskytnout jen dočasné štěstí.
[1]
Nabízí se otázka: jaký by byl náš život, pokud bychom se oprostili od toho, co máme rádi a naopak neradi? V zenu si uvědomíme, jak silně jsme připoutáni k tomu, co máme rádi; a jak velmi se toužíme zbavit toho, co rádi nemáme. Náhle vidíme, že právě naše preference nám způsobují mnohá utrpení.
[1]
Zen nás nabádá, abychom na život pohlíželi jako na otázku. Smíme se otevřít přiznání "já nevím". Smíme se vydat nejistotě nevědomí. Nejsme tím zmateni, právě naopak. Můžeme takto obdivovat a odhalovat svět, jako ho objevují malé děti. A můžeme nalézat kouzla v nejobyčejnějších věcech a jevech.
[1]
Zen nesouhlasí s myšlenkou, že osvícení a "buddhovství" jsou rozdílné stavy
natolik vzdálené, že nemá smyslu se do něčeho pouštět, protože člověka odradí už
délka cesty. Zen říká: "Tady a teď. Jsme živí, vidíme, slyšíme, chutnáme,
cítíme, myslíme. Můžeme být Buddhou, pokud si dovolíme jím být." V okamžicích
klidu a jasu, ale rovněž ve chvílích, kdy moudře a soucitně odpovídáme na
složitosti života, si uvědomujeme, že můžeme být něčím více. Zen se nesnaží nás
přetvořit v dokonalou ideální bytost. Snaží se, abychom byli jací jsme a jací
můžeme být.
[1]
V zenové tradici se o osvícení hovoří často. Ale každý zenový mistr nám bude neustále radit, abychom se nenechali zlákat touto představou. Je to jako uvidět poprvé něco, co nás celý život doprovází. Jako ryba, která hledá vodu, a náhle si uvědomí, že už v ní plave. Jako člověk, který ztratil hlavu, až si náhle uvědomí, že ji má na svém místě, protože se do ní bouchne. Stejně tak není zenové procitnutí ničím metafyzickým a nepřenese nás do jakési jiné dimenze. Ani nás ve zlomku vteřiny nezmění na matku Terezu nebo nějakého ctihodného starého čínského mistra. Jen nám snad dodá schopnost více si uvědomovat vrozenou moudrost a soucítění a pomůže nám je dále rozvíjet.
[1]
V přísném zazenu je metodizováno pouze to, co Jan od Kříže podává jako návod k životu ve svém „Výstupu na horu Karmel“. Chceš-li všechno získat, snaž se nezískat nic. Chceš-li být vším, jdi tam, kde nejsi ničím…
[3]
Tisíc myšlenek nám dává příležitost vrátit se k naší otázce tisíckrát. Není proto problémem nechat se vyrušit, problémem je, pokud vyrušení zůstaneme.
[1]
Je třeba vyhradit si každý den kvalitní prostor a čas tak, jako to dělal sám Ježíš, když se pravidelně obracel k Bohu. Většina lidí se vzdá ještě dřív, než začne, protože si myslí, že modlitbu znemožňuje rozptýlení. Pravdou je, že bez něj se nikdy modlit nenaučí. Pokaždé, když překonají rozptylující myšlenky a vrátí se zpět k Bohu, vycházejí sami ze sebe.
[2]
Cesta zenu se podobá labyrintu. Kdo jí jednou vážně nastoupil, nemůže už zpátky. Nemůže být ještě jednou tím, čím byl dříve. Zažil věci, které nezapomene. Návratem se nikdy nestane šťastným. Vždycky bude mít pocit, že jednal nesprávně. Může jít jen hlouběji do temnoty, až se před ním rozsvítí světlo, po kterém touží. Neví však, kdy tento šťastný okamžik nastane, a nikdo mu to nemůže říct. Nemá ani záruku, že se někdy ke světlu dostane. Ví jen jedno: jestliže vydrží, čas nebyl ztracen. Pokud jde o zen, vidí, že účinky se můžou dostavit už před osvícením, že neustále sílí, a že tedy může svým bližním prokazovat lepší služby.
[3]
Už po několikadenním zazenu (celodenní praktikování zenové meditace) se dostavuje jakési hlubinné vědomí, které se jasně odlišuje od obvyklého povrchového vědomí diskurzivní povahy. K tomuto posunu dochází u zcela prostého člověka, u odborného teologa, u okrajových i angažovaných křesťanů. Nezávisle na rozumovém vzdělání a nezávisle na rozhodnutí víry zazen ve cvičícím probouzí intuitivní stránku rozumu.. Dýchání a vidění nabývají na zbožnosti. Veškeré vnímání se proměňuje – až do oblasti akustické a optické. Bytí se začíná usmívat a toto usmívání zjevuje něco z nádhery stvoření. Tato krása může vystoupit z temnoty a bezútěšnosti zcela neočekávaně a překvapivě. Typické je pro to určité „přepadení“.
Věci a události, které byly předtím jen věcí naší hlavy, se neočekávaně proměňují v celistvé prožívání. Svět zůstává stejný, ale v člověku, který jej prožívá, se probouzí schopnost vidět jej ve větší kráse a plnosti. … Ať už se prožitek dostavuje během zenové meditace nebo mimo ni, vždy platí zásada – zbavit se fascinace. Nezdarem končí každá meditace, jakmile se skrytě stala honbou za štěstím a krásnými zážitky.
[3]